© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© MAMUZ

Venkovní archeologický areál

© MAMUZ

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© MAMUZ

Venkovní archeologický areál

© MAMUZ

© MAMUZ

Venkovní archeologický areál

© MAMUZ

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© atelier olschinsky

Venkovní archeologický areál

© atelier olschinsky

© MAMUZ

Venkovní archeologický areál

© MAMUZ

© Dieter Nagl

Venkovní archeologický areál

© Dieter Nagl

Venkovní archeologický areál

  • Polozemnice

    Polozemnice

    Grubenhaus.jpg

    Polozemnice byly typickým druhem středověkého obydlí. Jedná se o dřevěné stavby částečně zapuštěné do země. Tento typ staveb měl četné přednosti. Oproti volně stojícím budovám v nich bylo možné využívat teplo nashromážděné v zemi, díky čemuž byla teplota uvnitř ve srovnání s teplotou venku za každé denní i roční doby stálejší. Další výhodou byla možnost ušetřit na stavebním materiálu díky nižším nákladům na stavbu stěn, ale o tom až později.

    Při archeologických vykopávkách lze většinou odhalit jen jámy a zbytky ohnišť. Příčinou je skutečnost, že se střechy a stěny domů stavěly z organických materiálů, jako je rákos, sláma, dřevo nebo hlína, které nevydrží, zatímco zuhelnatělé dřevo a vypálená hlína jsou odolnější.

    Stěny polozemnic mohly být konstruovány různými způsoby, např. z dřevěných trámů jako u roubených staveb, přičemž spodní vrstva mohla spočívat na podlaze polozemnice nebo na okraji jámy. Pokud okraje střechy dosahovaly až k zemi, pak stavby často žádné stěny neměly. Jestliže střechu nesly dřevěné sloupy, mohla být přední a zadní stěna z proutí. Taková stěna je spletená z vrbových prutů a omítnutá hlínou. Dnes už nelze říct, zda byly tyto stěny vymalovány. Vchody byly z praktických důvodů umístěny na závětrné straně naproti pecím. Do polozemnic se vstupovalo po žebřících, schodech nebo rampách.

    V jednom z rohů se většinou nacházela kupolovitá kamenná pec. Ta sloužila jednak k vytápění domu, jednak často také jako místo, kde se vařilo. Kupolovitá pec byla většinou kvůli půdní vlhkosti postavena na jednoduchém podkladu z hliněné desky. Hliněné kupole se rovněž stavěly nad košovitě spletenými pruty nebo konstrukcemi z dřevěných polen. K vaření se používaly také otevřené plotny. Další pec mohla být zapuštěná v hliněné stěně, tj. v půdě kolem polozemnice. Tato pec se výborně hodila k pečení chleba.

    Mnohé polozemnice rovněž sloužily jako dílny, například ke tkaní látek. Archeologové přitom dnes často nacházejí už jen hliněná tkalcovská závaží, která napínala osnovní nitě tkalcovského stavu.

    Velikost polozemnic většinou kolísala mezi 8 až 12 m2. Z dnešního hlediska se to může zdát velmi málo, ale etnografická srovnání ukazují, že to pro jednu rodinu bylo dostačující. Obydlí ovšem mohla být i o něco větší a dosahovat plochy až 20 m2.

    Co se týče dřevěného nábytku v těchto domech – sedadel, lůžek, stolů nebo regálů – dochovaly se jen malé kulaté obtisky, takzvané „kůlové jamky“. O tom, zda měla obydlí nějaká okna, kolik jich bylo, jak byla velká a kde se ve stěnách nacházela, lze pouze spekulovat.

  • Kovář

    Kovář

    Schmiede.jpg

    V raném středověku se jednodušší činnosti prováděly přímo v obydlí. Týkalo se to například spřádání příze, šití, mletí obilí, broušení nožů nebo zpracovávání zvířecích kůží.

    Zpracování a opracování kovů však bylo náročnější a vyžadovalo nejen speciální zařízení a nástroje, ale také speciální znalosti a dovednosti. Železo se nejprve muselo připravit v šachtových pecích. Ty byly naplněny železnou rudou a dřevěným uhlím a během takzvaného tavicího procesu se v nich za vysokých teplot oddělovala struska od železa. Toto se provádělo jak ve velkých metalurgických zařízeních ve speciálních sídlištích, tak příležitostně na vesnicích a v tehdejších centrech.

    Další zpracování železa do podoby konkrétních předmětů prováděl kovář. Na vesnicích měl na starosti veškeré práce, které souvisely se železem, zatímco řemeslníci v ústředních sídlištích se více specializovali – umělečtí kováři v nich zpracovávali i barevné a drahé kovy. Mnozí z nich též ovládali velmi komplikované techniky jako granulace nebo filigrán. Filigrán je technika ozdobného nanášení malých kovových kuliček, resp. drátků, k čemuž je zapotřebí velká řemeslná zručnost a odpovídající know-how. Výroba mečů ze železa byla rovněž náročná, jelikož ostří muselo být tvrdé a ostré, ale meč musel být zároveň dostatečně pružný, aby se nezlomil. Nejžádanější meče však byly meče dovážené z Francie, zejména z Porýní. Ty sloužily svému nositeli nejen jako zbraň, nýbrž i jako symbol společenského postavení – v dnešní době je to srovnatelné například s autem značky Porsche nebo s hodinkami značky Rolex.

    Kovář hrál ve společnosti důležitou úlohu, neboť zásoboval potřebným vybavením jak zemědělství, tak další odvětví výroby a také válečnictví. Předměty ze železa, jako jsou například nože, byly v každodenním životě nepostradatelné. Kromě toho kovář, jak už bylo zmíněno, vyráběl zboží, které svým vlastníkům umožňovalo stavět na odiv jejich společenský status. Protože kovář dokázal přeměňovat a přetvářet materiál, jsou mu v mnoha společenstvích připisovány nadpřirozené schopnosti nebo přinejmenším mimořádné postavení, což se dodnes odráží v legendách, pohádkách, hrdinských příbězích a zvyklostech.

    Takzvaná kovářská výheň bylo jednoduché ohniště ohraničené kameny a hlínou. Otevřený oheň ve výhni byl rozdmýcháván pomocí koženého měchu. Železo zde bylo zahříváno a zpracováváno na železné kovadlině umístěné hned vedle. Ta byla upevněna v dřevěném špalku, takže poskytovala rovnou a tvrdou pracovní plochu.

    Kleště, kladiva, pohrabáče, pilníky, sekáče a brousky – to jsou jen některé z mnoha nástrojů, které kovář ke své práci potřeboval. Protože jejich pořízení bylo nákladné, má se za to, že se dědily z otce na syna.

  • Zemědělec/zemědělství

    Zemědělec/zemědělství

    Landwirtschaft.jpg

    Život na venkově byl určován průběhem roku. Zásadními mezníky bylo setí, ošetřování, sklizeň a zpracovávání polních a zahradních plodin. Sklizeň byla – stejně jako dnes – ohrožována nepřízní počasí, škůdci a požáry. Během raného středověku se zemědělské techniky a metody dále rozvíjely: lepší nástroje a používání výnosnějších a odolnějších plodin přinášely bohatší úrodu. Významné bylo také zachovávání systému regulovaného využívání půdy, což znamená, že pole byla střídavě osívána různými druhy obilí a ponechávána ladem.

    Kromě železných radlic můžeme v mnoha oblastech i nadále pozorovat jednoduché hákové pluhy ze dřeva, které půdu pouze kypřily. Hodnotu orby objasňují zákony Franků: výše trestu za krádež železného krojidla závisela spíš než na ceně materiálu na škodách, které vznikly v důsledku výpadku práce. Krojidlo bylo upevněno před radlicí a zařezávalo se kolmo do půdy, což usnadňovalo orbu a zlepšovalo její výsledek. Postupem času dospěl vývoj k těžkému středověkému jednostrannému pluhu, který půdu obracel pomocí odhrnovačky, čímž značně zvyšoval výnos. Do pluhu byli zapřaženi voli. Teprve po zavedení poprsního postroje (poprsníku či chomoutu) mohli být zapřaženi i koně. Jejich kopyta byla proti oděru chráněna přibitými podkovami.

    Stébla obilí se odřezávala ozubenými srpy. Kosami se kosila tráva, která se sušila na seno sloužící jako zimní krmivo pro dobytek. Tehdejší kosy byly šikmo shora zakřivené a na rozdíl od dlouhých kos nesekaly trávu těsně u země, takže louky ještě nebyly optimálně využívány. Velká část zemědělského nářadí – například brány, rýče, hrábě a cepy – byla vyrobena ze dřeva a dochovala se jen díky zvláštním podmínkám, např. ve vlhké půdě v močálech.

    Také zbytky rostlin se dochovaly pouze ve vlhkém prostředí nebo v důsledku zuhelnatění. Nálezy zuhelnatělých rostlin při archeologických vykopávkách jsou nejdůležitějším zdrojem informací o tehdejší výživě. Z obilí se dal péct chléb nebo z něj bylo možné vařit výživné kaše. V dnešním Dolním Rakousku bylo v raném středověku nejoblíbenější obilninou proso, následované pšenicí, ječmenem a žitem. Známé byly také pšenice jednozrnka a dvouzrnka, špalda a oves, ale jejich pěstování není prokázáno tak často.

    Len, konopí a mák se zpracovávaly na jedlý olej a sloužily také jako zdroj vlákniny. Luštěniny, jako například čočka, byly důležitým zdrojem bílkovin.

    Pěstování ovoce a zeleniny bylo spíše vzácné. Pěstovaly se např. hrušky, broskve, švestky, mirabelky, vlašské ořechy, okurky a pastinák. Provozovalo se i vinařství Stravu doplňovaly různé divoké plody – například trnky, jahody, ostružiny nebo černý bez.

  • Obchodník

    Obchodník

    Händler.jpg

    Archeologické důkazy obchodu, jako jsou mince, olověná závaží nebo části vah, jsou vzácné. Kovové slitky měly tvar protáhlých sekyrek a mohly sloužit jako ekvivalent peněz při směnném obchodu. Totéž pravděpodobně platí i pro lněné šátky. Velkomoravská říše neměla v 9. století vlastní ražené mince, našly se zde však zlaté byzantské, karolinské a arabské mince, které byly používány při mezinárodním obchodování. Určitou roli mohly hrát i odvážené kousky drahých kovů. Pravděpodobně převládal jednoduchý směnný obchod.

    Předměty ze vzdálených oblastí nalezené při vykopávkách mohou být také důkazem obchodování, nebo se sem mohly dostat jako dary či válečná kořist. Nejsou však natolik hojné, aby z nich bylo možné usuzovat na pravidelný, častý a pevně zavedený dálkový obchod.

    Mnoho informací o obchodování pochází z písemných zdrojů, jako je Raffelstettenský celní řád. Ten se zabývá např. dopravou bavorské soli po Dunaji na tzv. „trh Moravanů“. Na tomto trhu se obchodovalo především s dováženým zbožím. Jiné místo tohoto celního řádu upravuje obchod se zbraněmi a stanovuje zákaz prodeje karolinských mečů na Východ. Ten ovšem nebyl – jak vyplývá z archeologických nálezů – striktně dodržován. Cestopisy Ibrahima Ibn Jakuba, židovského vyslance córdobského chalífy (z dnešního Španělska), který v 10. století procestoval značnou část Evropy, obsahují mnoho podrobností o tehdejším obchodu. Popisuje v nich různé národy, zejména východoevropské, a jejich zvláštnosti, dějiny, hradiště atd. Dále podává zprávy o tržištích, cenách různého zboží a o tom, co se odkud vyváželo. Kromě toho uvádí také užitečné podrobnosti, jako například zda mohli obchodníci pro sebe a svoje soumary najít dobré a levné ubytování.

    Poloha Dolního Rakouska uprostřed Evropy, topografické poměry (např. průtok Dunaje) a existence politického mocenského činitele Velkomoravské říše, to jsou všechno důvody, proč tudy vedly nanejvýš důležité obchodní cesty. Ze Západu, tj. z Franské říše, se sem dovážely cenné a vysoce kvalitní meče, hroty kopí, jezdecké příslušenství a skleněné nádoby, z Transylvánie a Bavorska pak sůl. Z Orientu se sem díky dálkovému obchodu zase dostávalo hedvábí a jiné drahé látky a skleněné lampy a z Pobaltí jantar. Čím se za toto zboží platilo, nevíme. Je však možné, že váleční zajatci a unesení lidé byli prodáváni jako otroci.

    Obchodníci mohli být buď „samostatně výdělečně činní“, nebo mohli své obchodní transakce provádět na příkaz panovníků či vysoce postavených duchovních, například opatů a biskupů. Začali podnikat, jakmile bylo třeba zboží přepravovat na delší vzdálenosti nebo ho nabízet na nadregionálních trzích.

  • Elita

    Elita

    Elite.jpg

    U raně středověkých hradů se jednalo o rozlehlé areály s centrálním dvorem. Byly součástí větších územních aglomerací. V největších z nich měl svá sídla panovník Velkomoravské říše a vždy v nich po určitou dobu pobýval (Falcko).

    Před vlastním opevněným hradem se mohlo rozkládat další osídlené území, takzvané předhradí. Zde se nacházela usedlost strážce hradu, který měl rozhodující slovo v nepřítomnosti knížete. Základní část takového objektu je zbudována na pozemku MAMUZ. K této usedlosti patřil kromě obytných a hospodářských budov také vlastní kostelík. Kostel byl patrně založen nositelem úřadu a tvořil symbolické centrum tohoto sídelního útvaru. Sem přicházeli příslušníci jeho domácnosti na bohoslužby a byli také pochováváni na hřbitově okolo kostela.

    Panský dům sloužil jako obytná budova pro nositele úřadu a jeho rodinu. Podle poznatků archeologie se mohlo jednat o roubené stavení s více místnostmi z dubových klád nebo také o dvoupodlažní, bíle omítnutou budovu ze dřeva s částečně zděným základem. Ostatní objekty – obydlí pro další obyvatelstvo, hospodářské budovy a dílny – se stavěly čistě ze dřeva. Větší budovy se stěnami sestávajícími z proutěného pletiva byly snad používány ke shromažďování.

    Elita společnosti si mohla dovolit přepychové šaty, doplňky oděvů a šperky, vyráběné z uměleckých a drahých materiálů. Ke zdobení sloužily náušnice, řetězy na krk ze skleněných perel a prsteny. Přitom se vycházelo z franských, byzantských a jihoevropských vlivů. Luxusní součásti opasků z ušlechtilého kovu přitom byly vyhrazeny vládnoucímu rodu. Horní část oděvů elit držely často pohromadě kulaté, duté knoflíky z plechu, takzvané „kuličkové knoflíky“; mnohdy také sloužily jen jako ozdoba. Mohly být z barevných kovů, stříbra nebo zlata a zčásti mohly mít velice nákladné zdobení v různých technikách. Mohly být kované nebo ryté, ale také mohly sestávat z usazených drobných kulatých kuliček nebo drátků. To se označuje jako granulace a filigrán.

    Znakem elity byly rovněž drahé zbraně (meče) a nákladně zdobená jezdecká výbava. Meče byly často dováženy z Porýní, z franských dílen. Přitom byly inspirovány franskou reprezentací, tedy jejím důstojným vystupováním. Elita se také stravovala jinak než průměrné obyvatelstvo: Používala keramické nádoby speciálních tvarů a obzvláštní kvality, ale také skleněné nádoby dovezené z Franské říše. Její jídelníček byl vybraný, a přitom poměrně rozmanitý; pilo se víno.

    Oblíbenou kratochvílí byly jednoduché (stolní) hry, avšak lov byl zajisté vyhrazen elitě. Na některých dvorech byli dokonce pro zábavu chováni medvědi.

  • Křesťanství/církev/misie

    Křesťanství/církev/misie

    Kirche.jpg

    Křesťanství mělo v raném středověku velký mocenskopolitický význam a bylo důležitým hospodářským faktorem. Přineslo navíc důležité impulsy do architektury, umění a vzdělání. Misionářství, tedy obracení na křesťanskou víru, bylo kromě toho prostředkem ke kontrole obyvatelstva. Probíhalo prostřednictvím kázání, křtů (a udílení dalších svátostí), působení kněží a výstavby a svěcení kostelů. Křesťanství se v té době šířilo „shora dolů“, tedy nejprve mezi panovníky a výše postavenými vrstvami obyvatelstva a teprve potom u průměrných lidí.

    V období kolem roku 800 našeho letopočtu byla císařem Karlem Velikým ukončena nadvláda Avarů, východního kočovného národa, ve východních částech dnešního Rakouska. Následkem toho byly pozemky na dolnorakouském Dunaji vydány bavorským šlechticům, biskupstvím a klášterům; budovatelské práce a misionářská činnost probíhaly ruku v ruce. Jiná byla situace v moravských knížectvích, která od roku 833 vytvořila Velkomoravskou říši. Zde proběhly v první polovině 9. století jen více či méně úspěšné misionářské snahy duchovních různého původu, například z biskupství Salcburk nebo Regensburg. Nakonec však kníže Rastislav – se zamýšleným cílem založit moravské arcibiskupství – sám požádal o křesťanské učitele, nejprve papeže v Římě (který to ale ignoroval) a nakonec byzantského císaře, který vládl nad Východořímskou říší. V roce 863 dorazilo byzantské poselstvo na Velkou Moravu, pod vedením dvou takzvaných „slovanských věrozvěstů“: Byli to bratři Cyril, filozof a teolog, a Metoděj, řeholník. Ti přeložili nejdůležitější liturgické (bohoslužebné) texty do slovanského jazyka, a vytvořili k tomu dokonce vlastní abecedu: hlaholici. Ta se následně rozšířila také do dalších slovanských zemí.

    Vlivy na architekturu staveb kostelů této doby v našem prostoru (hovoříme o severním Dolním Rakousku a jižní Moravě) pocházely z Franské říše, prostoru Jadranu a z Byzance, tedy Východořímské říše. Kostely mohly mít různý tvar a velikost, podle toho, jaká byla jejich funkce a v jakém okolním prostředí byly zbudovány. Sahaly od jednoduchých obdélníkových sálových kostelů přes kostely s kruhovou základnou, jaké jsou v oblasti Asparnu, až po velké, vícelodní baziliky, které byly vyhrazeny knížecímu společenskému stavu. Tyto kostely mohly být vybaveny malovanými skleněnými okny a kovovými zvony a uvnitř mohly mít umělecké malby.

    Pohřbívání v interiéru kostelů, a zejména v hlavním prostoru, bylo vyhrazeno členům vládnoucích dynastií nebo jiným váženým rodinám. Zbývající obyvatelstvo bylo pochováváno na hřbitově obklopujícím kostel. V nejvýznamnějších centrech již existovaly školy přidružené ke kostelům, v kterých se psalo stiletem (kovovým rydlem) na voskové destičky. K archeologickým nálezům, které ukazují na křesťanskou víru a její praktikování, patří například kovové kříže, a to jak k zavěšení, tak pro procesí nebo ve formě kování. Jako křesťanské symboly sloužily především obrazy Krista a svatých, znamení kříže, ptáci a beránci.

  • Mapa oblasti

    Mapa oblasti

    Übersichtsplan.jpg

Flagge Europaeische Union_DE.jpginterreg_OESTERREICH-TSCHECHISCHE REPUBLIK_DE_RGB.jpg

Obytné a hospodářské budovy z doby kamenné až po železnou ve venkovní archeologické expozici přenesou návštěvníky do zašlých dob, které si dnes už jen ztěží dovedeme představit. Chatrče z hlíny a dřeva ukazují obytné prostory a pracovní svět, jako například řemeslo kamenické, tkalcovské, slévání bronzu nebo obrábění. Budovy jsou uspořádány do sídlišť a obklopeny ornými a zahradními pozemky. Lze tu spatřit nejstarší odrůdy obilí – pšenici dvouzrnku a špaldu – vedle hrachu, fazolí a rostlin pěstovaných na barvivo.

Jednotlivá sídliště zastupují dobu kamennou, bronzovou a železnou.

Starší doba kamenná je vypodobněna stanem a jurtou. Na životní styl člověka starší doby kamenné lze usuzovat podle zbraní a nářadí ve stanech.

Mladší doba kamenná je znázorněna dlouhým domem, pekárnou, obilným polem a studnou vybudovanou dobovou technologií.

Dobu bronzovou představuje slévárna bronzu, velký obytný dům (prahová stavba), malý obytný dům a přilehlé pole s rostlinami typickými pro tuto epochu.

V domech doby železné jsou jednotlivé oblasti života přísněji odděleny, a tak vedle obytných domů tvoří těžiště této epochy kovárna, hrnčířská dílna a pekárna. Vrchol sídlištního komplexu tvoří keltská svatyně. Jako základ posloužil nález z keltského kultovního místa v Roseldorfu. Svatyně byla zbudována podle předloh z kultovních nalezišť ve Francii. Jedná se o koncept, který je ve světě ojedinělý. Keltské shromaždiště je další výjimečnou stavbou v tomto sídlišti. Bylo postaveno podle nálezu v Michelstetten (obec Asparn). Archeologové se domnívají, že v tomto „obecním“ domě byly uchovávány skvostné zbraně, válečná vozidla, koňské postroje a válečné trofeje, které byly veřejně vystavovány při válečných poradách, slavnostech a pitkách.
Domy jsou modely staveb, vycházejících z archeologických nálezů. Uvnitř staveb se nacházejí předměty denní potřeby, aby si návštěvníci mohli představit život a svět našich předků.

Poslední část prohlídky je zasvěcena aplikaci pravěkých výrobních postupů. Každoročně se tu scházejí studenti experimentální archeologie na Vídeňské univerzitě, aby napodobovali pravěká řemesla. Vedle hliněné pece na tavení železa a kovadliny jsou zde vystaveny drtidla obilí a hliněné chlebové pece.

Během historických slavností celý areál ožije – když lovci doby kamenné, Keltové a Hunové zaplní tábor a pozvou návštěvníky ke společným oslavám.

Mein Besuch

0 Einträge Eintrag

Voraussichtliche Besuchszeit

Liste senden