Polozemnice byly typickým druhem středověkého obydlí. Jedná se o dřevěné stavby částečně zapuštěné do země. Tento typ staveb měl četné přednosti. Oproti volně stojícím budovám v nich bylo možné využívat teplo nashromážděné v zemi, díky čemuž byla teplota uvnitř ve srovnání s teplotou venku za každé denní i roční doby stálejší. Další výhodou byla možnost ušetřit na stavebním materiálu díky nižším nákladům na stavbu stěn, ale o tom až později.
Při archeologických vykopávkách lze většinou odhalit jen jámy a zbytky ohnišť. Příčinou je skutečnost, že se střechy a stěny domů stavěly z organických materiálů, jako je rákos, sláma, dřevo nebo hlína, které nevydrží, zatímco zuhelnatělé dřevo a vypálená hlína jsou odolnější.
Stěny polozemnic mohly být konstruovány různými způsoby, např. z dřevěných trámů jako u roubených staveb, přičemž spodní vrstva mohla spočívat na podlaze polozemnice nebo na okraji jámy. Pokud okraje střechy dosahovaly až k zemi, pak stavby často žádné stěny neměly. Jestliže střechu nesly dřevěné sloupy, mohla být přední a zadní stěna z proutí. Taková stěna je spletená z vrbových prutů a omítnutá hlínou. Dnes už nelze říct, zda byly tyto stěny vymalovány. Vchody byly z praktických důvodů umístěny na závětrné straně naproti pecím. Do polozemnic se vstupovalo po žebřících, schodech nebo rampách.
V jednom z rohů se většinou nacházela kupolovitá kamenná pec. Ta sloužila jednak k vytápění domu, jednak často také jako místo, kde se vařilo. Kupolovitá pec byla většinou kvůli půdní vlhkosti postavena na jednoduchém podkladu z hliněné desky. Hliněné kupole se rovněž stavěly nad košovitě spletenými pruty nebo konstrukcemi z dřevěných polen. K vaření se používaly také otevřené plotny. Další pec mohla být zapuštěná v hliněné stěně, tj. v půdě kolem polozemnice. Tato pec se výborně hodila k pečení chleba.
Mnohé polozemnice rovněž sloužily jako dílny, například ke tkaní látek. Archeologové přitom dnes často nacházejí už jen hliněná tkalcovská závaží, která napínala osnovní nitě tkalcovského stavu.
Velikost polozemnic většinou kolísala mezi 8 až 12 m2. Z dnešního hlediska se to může zdát velmi málo, ale etnografická srovnání ukazují, že to pro jednu rodinu bylo dostačující. Obydlí ovšem mohla být i o něco větší a dosahovat plochy až 20 m2.
Co se týče dřevěného nábytku v těchto domech – sedadel, lůžek, stolů nebo regálů – dochovaly se jen malé kulaté obtisky, takzvané „kůlové jamky“. O tom, zda měla obydlí nějaká okna, kolik jich bylo, jak byla velká a kde se ve stěnách nacházela, lze pouze spekulovat.